Bezejmenný

Tak jsem to nezvládl. Dnes ráno jsem to vzdal. Byl jsem už moc unavený a slabý. A nemoc mě pohltila. Narodil jsem se nechtěný a bez domova. Na maminku si moc nepamatuju, ale také neměla domov. Protloukali jsme se s bráškou, jak to jen šlo. Lidi nás nikde nechtěli. Měli jsme velký hlad. Když už jsem myslel, že umřu, někdo mě sebral. A poznal jsem hodnou paní. Krmila mě, mazlila mě, chovala mě. Byli jsme spolu u paní doktorky a dostal jsem léky na svou nemoc. A měl jsem domov. Tolik jsem chtěl žít. Ale pomoc přišla pozdě. Byl jsem moc malý a nemoc byla moc zlá. Už jsem na cestě za svými kamarády. Je nás tady hodně, opuštěných, nechtěných, zrazených malých koček, které nikdo z lidí nechtěl. Jen po jednom člověku se mi bude stýskat. Ahoj Pavlo, už mě nic nebolí, neboj se o mě. Tvůj Bezejmenný

21. 7. 2026